07.07.09
Jackson umřel!
Mě to nedošlo tak pozdě, jen se chci taky trochu ukázat jakože jdu s dobou a chápu, co mainstreamový čtenář chce.
Jeden link k tématu: klik!
Další sada odrážek - tentokrát jsem uklízel
Když jsem byl malý, říkali mi naši… Totiž, neříkali, ale paní učitelky ve škole byly vždycky celé hin z mých slohových prací. Literární schopnost (nebo alespo? schopnost vyplodit středně dlouhý souvislý text na požádání) ovšem utrpěla hluboké šrámy při střetu s každodenní nezbytností přehledně vysvětlovat klientům velmi komplikované věci ve velmi krátkých větách a to ještě tak, aby to nebylo moc konkrétní, klient byl spokojený a e-mail maximálně na jednu stránku.
Bohužel to všechno vede k tomu, že při pohledu na několik zápisků v posledních měsících a letech dospívám k závěru, že jsem schopen tvořit pouze v odrážkách. Poněvadž s tím nic nenadělém, tady jich máte další várku:
Vzal jsem si den dovolené a rozhodl se deratizovat své staromládencké doupě. Tento proces ve mně zanechal hluboké dojmy a přiměl mě k zamyšlení nad několika novými aspekty uklízení, jako například:
- kde se všechen ten prach kurva bere?
- špinavou ponožku lze najít pod hromadou čehokoli, a to včetně věcí jako je jídlo, jiné, čerstvě vyprané ponožky, nářadí nebo léky. Ponožka bude lichá.
- všechny ponožky jsou liché, jen některé jsou si trochu podobné a tak je lze nosit současně. Lichosti nabývají prvním vypráním, poté už nikdy pár dohromady nedáte;
- naopak věci jako chybějící třetí DVD do sady, peníze v jakékoli zrovna platné měně, chybějící polovina šroubků do čehokoli, ztracená účtenka (ta ovšem jen do konce záruční doby), poživatelné potraviny a nabíječky k polovině spotřebičů v domácnosti se zjevně domluvily, zmutovaly do nějaké zvlášť eklhaft formy Transformera a odešly definitivně pryč;
- lišejník vyroste na hrnku se zbytkem kávy do týdne, ve skleničce se zbytkem sirupu do tří dnů a na chlebu kdykoli, kdy zrovna máte hlad a chcete si ten chleba dát;
- sprchové gely docházejí vždycky zárove?, a to i když jich máte pět různých;
- pokud vydrží vonítko do záchodové mísy déle než týden, znamená to, že jste to buď zapoměli rozbalit, nebo není poznat, že to došlo, nebo to není záchodové vonítko a pak vás Crom ochra?uj;
- ať vrátíte lahví od piva sebevíc, nikdy to na celý nový nákup stačit nebude;
- nejhůř v koši smrdí kosti od pečeného kuřete (neptejte se proč, je to prostě tak);
- sporák se zašpiní vždycky. I kdybyste týden jen ohřívali čistou vodu v čistém hrnci, na konci tam budou hnědá vypálená kolečka s takovými těmi oslizlými kousky, co se evidentně drží tlapkama a nepustí a nepustí. Ludry.
- přípravek na záchod ve tvaru husího krku stojí v Tescu od patnácti do stopadesáti korun a kromě parfému mají všechny totožné složení. Rozdíl jsem nepochopil.
- přes špinavé záclony není vidět a smrdí z nich prach. Vyprané záclony voní (do prvního luxování) a vidět přes ně bohužel je. Sajrajt na oknech, ale to jsem už nedal;
- oholené kousky fousů vlezou všude, ale drží se zásadně na viditelných plochách. Taky lepí. Každej zvlášt. Ludry…
- už nikdy na sebe nebudu cenit zuby do zrcadla, když si je čistím. Ty fleky od pasty nejdou dolů.
- když oberete z kytek hnědé listy, nepomůže jim to, ale vypadá to u vás o něco méně jako v rodině Adamsovcov;
- když to kvete, je to živé;
- to je dobře jen u květin, to například z pánví se to blbě meje;
- když to kvete fakt dobře, nejspíš je to umělohmotné;
- sebevětší krabice na drobnosti, které se “můžou hodit” přetéká věcmi, které se mohou hodit a nelze je vyhodit;
- žádný byt není dost malý na to, aby se kvůli délce úklidu v okamžiku jeho dokončení kriticky neblížil okamžik, kdy je třeba začít z druhého konce znovu.
Jaké z toho plyne poučení? Potřebuju víc disciplíny na průběžný úklid, větší byt, víc nábytku a placenou uklízečku. Tohle se přece nedá provozovat dlouhodobě…
01.11.09
Pat a Mat aneb Stěhování v podání konzervatoristy a právníka
Představte si… představte si dva mladé muže, plně odhodlané nikdy v životě se neživit rukama (zejména z bezpečnostních důvodů), postavené před historický okamžik - maminka se stěhuje. Jakkoli mamka zvládne leccos, představa drobné dámy táhnoucí šatník, pračku, mrazák nebo třímetrovou stojku nás konsternovala natolik, že jsme s bráchou neváhali a vydali se přes hory a přes doly přiložit v mrazivém lednovém dni ruce k jídlu a k dílu.
Abych ctěné auditorium nenapínal dlouho, dobrá věc se podařila. Všechny kusy nábytku jsou na svých místech, žádné zvíře nebylo při natáčení raněno (nepočítaje Strnadovo sebevědomí) a věc se podařila v heroickém vzepětí pouhých cca 36 hodin.
Celá akce v číslech:
- maminka nově bydlí a předtím bydlela ve druhém patře
- v celkem 0 z těchto dvou domů je výtah
- oba domy jsou asi 100 metrů vzdušnou čarou (do kopce) od sebe
- v celkem 2 z těchto domů jsou prehistorické, často točité schody, vykazující zejména odpočívadla metr na metr, atypické stupně, nízké stropy a zábradlí, které je vždycky tam, kam cpete roh skříně, jejíž druhý konec máte opřený o bradu
- v obou případech vedou schody jak dolů, tak nahoru, a to vždy tím nevhodným směrem
- cest tam a zpátky bylo potřeba odhadem 40 (opravte mě v diskuzi, jestli se mýlím)
- protože bylo třeba cca 160x (tedy pokaždé čtyřikrát) zamykat (a odemykat) vchodové dveře, byla aspo? legrace a příležitost pro nenucenou konverzační pauzu, při které se obratle mohly opět shledat se svými blízkými
- celkem jednou bylo třeba posunout koberec pod takřka kompletně nastěhovaným obývákem o půl metru vlevo, což je přesně tak logisticky složité jak to zní. Hráli jste někdy takovou tu hru jak šoupáte panáčkem bedny aby se dostal ven? Tak to je přesně vono, akorát jsou těžký a kříčíte u toho na sebe:)
- celkem jednou se nám podařilo přestěhovat největší kus nábytku (výše zmíněnou šatníkovou skří?, poctivý metrák a půl, dva, tři metry na výšku, dva na šířku, velkou tak akorát na oblečení pro Hagridovic rodinku včetně tchýně a toho dementního obřího bráchy ze čtvrtého dílu) z druhého patra dolů, po dvou metrech k druhému domu, do prvního patra, jen abychom zjistili, že ji do patra druhého nedostaneme, ani když budeme tlačit ještě o něco víc, protože se na schodiště prostě nevejde. Jako andělské chóry zazněl nápad, že ji rozebereme. Na odpočívadle prvního patra, které bylo o 20 cm delší a o 50 cm širší než ta skří? jsme tak operativně (nepochybně za zaujaté pozornosti nových sousedů) učinili, odnesli skří? na pětkrát a zase sešroubovali…
Důležité je, že se to povedlo a že nový byt je mnohem světlejší, teplejší a vůbec celkově pro obývání vhodnější než ten předtím.
PS: Zapojoval jsem pračku, tak doufám, že to, že mamka v poslední době moc nebloguje, není tím, že by trávila večery šůrováním…:(
12.27.08
Thank God it’s over! Nebo ne?
Tak to máme úspěšně za sebou. Kapři snězeni, vaječný ko?ak zkonzumovaný, dárky rozdané, rodiny zulíbané, dovolená vybraná.
Zrušil jsem vánoční skin zápisníku, přecijen už je skoro jaro;)
A letos jsem se poprvé od srdce smál při předávání dárků - posuďte sami, co byste řekli, kdybyste dostali tančícího oslíka, který je naprosto k sežrání, toaletní vodu Hugo Boss, sprchový gel, stojánek na tužky, propisku s nápisem “Jsem jednička”, knihu s názvem “Kniha pro správné kluky” a publikaci “Váš pinďour - Praktická přířučka“?. A kytku plazivku?
Co u vás, pochlapil se taky ježíšek?
PS: Volvo zase nejezdí! Jestli to nebude nějaká prkotina, jde tentokrát do salámu…
12.21.08
Volvo po stopadesáté osmé
Ahoj všem.
Slíbil jsem omezit Volvo příspěvky na zápisníku na minimum, ale o tenhle zážitek se musím podělit.
Občas mě mé zážitky s autoservisy přivádí na myšlenku, že bych mohl napsat takový Michelinův kalendář servisů v Praze a okolí a dávat hvězdičky podle kvality služeb (žádná hvězda - odjíždím bez auta, tři hvězdy - odjíždím s autem, ale neopraveným, pět hvězd - odjíždím s autem, opraveným a nemusím se vrátit do patnácti minut…).
Posuďte sami:
Po jedné cestě z Brna, D.M., jsem zjistil, že miláčkovi dosud neznámým šmajdavým způsobem hučí brzdy při brzdění. Neznaje jednotlivé zvuky, které brzdový systém může vydávat při různých vadách, ale zato tuše, co asi udělají dvě tuny švédské oceli s nefunkčními brzdami, automatickou převodovkou (takže žádné moc brždění motorem) a vykuchanou ruční brzdou, když budu chtít na dálnici přibrzdit, začal jsem panikařit. (Intelektuál servisákem. Hm.)
Po konzultaci s několika kamarády jsem usoudil, že to budou sjeté destičky a že je tedy třeba odborné pomoci, neboť nevím jaké tam patří, kde jsou, ani jak se vymě?ují. Můj oblíbený servis má volno až pátého, což je po Silvestru a po Vánoční okružní cestě po vlastech českých.
Na doporučení jsem se jal telefonovat do “rychloservisu” na 6. km D1; po několika zajímavých hovorech (”jó, kolega s váma mluvil, ale von tam dělá ?áký blbiny, tak se na to vybod’”), jsme se dohodli, že gentlemeni, nedisponujíce křišťálovou koulí, diagnostiku po telefonu provést nemohou. Vůz tedy dovezu ukázat na šestou večerní.
Krom toho, že jsem musel utéct z práce a pracovat pak večer a o víkendu a posunout rande, to celkem šlo.
Přijel jsem 17:58. Se slovy “Posaďte se támhle k pánovi na gauč, on taky čeká”, jsem byl usazen do koženého čekacího křesla. Co mi už neřekli bylo, že pán tam trčí už třičtvrtě hodiny…
Již v sedm hodin, poté, co pánovi (akce “Prohlídka zdarma”) zkontrolovali celý favorit, seřidili světla, dolili kapaliny, vyměnili pojistky, vyměnili ventilek, našli a vyměnili poklice a udělali ještě asi dvacet dalších věcí, jsem byl na řadě.
Miláčka jsem dovezl do místnosti, najel na hever (”Odbrzdit, vyřadit, vystoupit!”), hever v rukou velitele zasyčel, zahučel, miláček podložen několika špalky se vznesl (zajímavý pohled, mimochodem - s těmi svěšenými koly to trochu evokovalo transport slonů helikoptérou…).
V tom okamžiku se ozval ošklivý praskavý plechový zvuk (tzv. “Krrrřach!”). Lehce vyděšen jsem se vrhnul na servisáka, ten ale měl plné ruce práce držet blíže neurčeného dalšího zákazníka od svého mladšího kolegy; oba pánové evidentně měli rozdílný názor na to, kdo způsobil, že se aktivovala elektronická ruční brzda, udělala bác, v důsledku čehož se ozvala velmi podobná rána a velký ford mazaně usoudil, že ruční brzdu od toho okamžiku nemá.
V kostce, odjížděl jsem asi o třičtvrtě na osm, bohatší o sdělení, že destičky v kýblu sice jsou, ale do pátého vydrží, s těkavým pohledem za sebe, jestli netrousím kola, výfuk, nebo jiné části, které se mohly ulomit a tak dál.
Ale co, za obtíže byla prohlídka zadarmo, no nejsem já šikulka?
12.18.08
Tisíce otázek…
…teda dvě.
Myslíte, že jsem přepracovaný, když přijdu domů, zapnu telefon, ozve se startovací Nokia znělka (ta-DA-dý-dam-dá…) a já ho automaticky okřiknu “Drž hubu”? Nebo je to jen absence slušného vychování? Nebo alergie na technologii(TM)?
A co byste řekli, že vedlo dámu, kterou jsem dnes potkal večer před domem s klasickou klecí pro kanára v náručí (systém “Já to ještě poberu, kabelku na rameni, klíč v zubech, klec v náručí, poskok na jedné noze aby se dalo odemknout, děs v očích a čtyřicítka na krku”) k tomu, že tu klec stěhovala? Byla snad venčit Anduláka Ferdu? V kleci? Jak jinak? Na vodítku? Na letadélku na dálkové ovládání? Nebo si nesla domů večeři a od té doby co jsem to kontroloval naposled někdo rozšířil definici drůbeže? Nebo je to dárek pro děti? Ale kde je pak ten pták? Nebo je to dárek pro ptáka? Pro kočku? Nebo něco úplně jiného?;)
A co na to Jan Tleskač?
[Edit 19.12.08 13:41] Aha! 
12.13.08
Ekoteroristi všech zemí…
Přátelé, myslím, že kdyby tenhle příspěvek přečetl někdo s vyvinutějším ekologickým cítěním, asi by se vzteky kousnul do prdele - já si jen říkal, že se o ten dojem musím podělit.
Že můj kerbn fůtprint není úplně optimální mě napadlo, když jsem po cestě prosluněnou Vysočinou zjistil, že jedu (i) sám, (ii) dvoutunovým vozem, (iii) osmnáct let starým, (iv) na zimních gumách, (vi) třílitrovým benzínovým, (vi) trasu Praha-Bukovice-Brno-Bukovice-Praha zvící skoro pěti set kilometrů, jen proto, abych si v Brně v žabinách vyzvednul svůj (vii) neúsporný počítač, který odvezu do Prahy a tam ho připojím k (viii) CRT monitoru a budu hrát počítačové hry, místo abych, například, sázel stromky.
Co vy na to? Trefí mě Gaia dobře mířeným šutrem, nebo nám už z ekologismu tak trochu všem hrabe a bereme to moc vážně?
12.08.08
Bloguje celá rodina
Protože naše země byla vtažena do století Ovocného netopýra, a to i kdyby kopala, křičela a kousala, bloguje dneska oficiálně celá užší rodina.
Po bráchovi se do vln webové žurnalistiky pustila i maminka.
A hned z prvního příspěvku jsem zjistil, odkud že to pochází můj sžíravý sarkasmus a styl psaní…
Držím palce a přeju tisíc příspěvků!
11.08.08
Fajn džob
Asi bych měl založit odnož zápisníku na “vteřinové postřehy” - takové ty zprávy, které vyjdou na odstavec a člověk je obratem zapomene, ať už v tu chvíli pobavily, potěšily nebo přiměly k zamyšlení. Tady je první z nich:
Po cestě z práce v pátek v osm večer, vyšťavený po týdnu poskytování těch nejlepších právních služeb pod sluncem, plíže se k vozidlu zaparkovanému na druhé straně Prahy, neměl jsem v hlavě nic krom myšlenky “mám nejhorší džob na světě”.
Po cestě k berušce mám ale hotel. Takový ten hóchnóbl druh hotelu, který má krom pikolíků i pokojské v uniformách. Takový ten hotel, co má před vchodem koberec a ve vchodu jsou otočné dveře…
Co mě do té doby nikdy nenapadlo je, že i ty dveře někdo někdy musí umýt a skla vyleštit. A kdy, když hotelová recepce má otevřeno non-stop?
Evidentně kdykoli. Takže nebohá slečna, která to má v popisu práce, volným krokem (klíčové slovo - Barbar Conan) kráčela za otáčivými dveřmi s hadrem v ruce a leštila. Vždycky, když se dveře dorolovaly k otevřenému prostoru, někdo chtěl “nastoupit”, slečna vyběhla, počkala na další volné křídlo, nastoupila a leštila dál.
Nějakou chvíli jsem celou scénu pozoroval s otevřenou pusou a říkal si “Ne, můj džob je vlastně fajn…”.
PS: A teď si představte co by ta slečna musela dělat, když by chtěla leštit to křídlo dveří ZA SEBOU…
11.05.08
Advokátky se blíží…
…přátelé, kolegové, domácí zvířectvo.
Dovoluji si Vám s pompou mým prohlášením vlastní oznámit, že jsem na příslušnou stránku vložil jubilejní desátý zápis ze školení ČAK.
Doufám, že budou přibývat, pokud byste měli cokoli k doplnění témat nebo další zápisy způsobilé k publikování, sem s nimi…