12.21.08
Volvo po stopadesáté osmé
Ahoj všem.
Slíbil jsem omezit Volvo příspěvky na zápisníku na minimum, ale o tenhle zážitek se musím podělit.
Občas mě mé zážitky s autoservisy přivádí na myšlenku, že bych mohl napsat takový Michelinův kalendář servisů v Praze a okolí a dávat hvězdičky podle kvality služeb (žádná hvězda - odjíždím bez auta, tři hvězdy - odjíždím s autem, ale neopraveným, pět hvězd - odjíždím s autem, opraveným a nemusím se vrátit do patnácti minut…).
Posuďte sami:
Po jedné cestě z Brna, D.M., jsem zjistil, že miláčkovi dosud neznámým šmajdavým způsobem hučí brzdy při brzdění. Neznaje jednotlivé zvuky, které brzdový systém může vydávat při různých vadách, ale zato tuše, co asi udělají dvě tuny švédské oceli s nefunkčními brzdami, automatickou převodovkou (takže žádné moc brždění motorem) a vykuchanou ruční brzdou, když budu chtít na dálnici přibrzdit, začal jsem panikařit. (Intelektuál servisákem. Hm.)
Po konzultaci s několika kamarády jsem usoudil, že to budou sjeté destičky a že je tedy třeba odborné pomoci, neboť nevím jaké tam patří, kde jsou, ani jak se vymě?ují. Můj oblíbený servis má volno až pátého, což je po Silvestru a po Vánoční okružní cestě po vlastech českých.
Na doporučení jsem se jal telefonovat do “rychloservisu” na 6. km D1; po několika zajímavých hovorech (”jó, kolega s váma mluvil, ale von tam dělá ?áký blbiny, tak se na to vybod’”), jsme se dohodli, že gentlemeni, nedisponujíce křišťálovou koulí, diagnostiku po telefonu provést nemohou. Vůz tedy dovezu ukázat na šestou večerní.
Krom toho, že jsem musel utéct z práce a pracovat pak večer a o víkendu a posunout rande, to celkem šlo.
Přijel jsem 17:58. Se slovy “Posaďte se támhle k pánovi na gauč, on taky čeká”, jsem byl usazen do koženého čekacího křesla. Co mi už neřekli bylo, že pán tam trčí už třičtvrtě hodiny…
Již v sedm hodin, poté, co pánovi (akce “Prohlídka zdarma”) zkontrolovali celý favorit, seřidili světla, dolili kapaliny, vyměnili pojistky, vyměnili ventilek, našli a vyměnili poklice a udělali ještě asi dvacet dalších věcí, jsem byl na řadě.
Miláčka jsem dovezl do místnosti, najel na hever (”Odbrzdit, vyřadit, vystoupit!”), hever v rukou velitele zasyčel, zahučel, miláček podložen několika špalky se vznesl (zajímavý pohled, mimochodem - s těmi svěšenými koly to trochu evokovalo transport slonů helikoptérou…).
V tom okamžiku se ozval ošklivý praskavý plechový zvuk (tzv. “Krrrřach!”). Lehce vyděšen jsem se vrhnul na servisáka, ten ale měl plné ruce práce držet blíže neurčeného dalšího zákazníka od svého mladšího kolegy; oba pánové evidentně měli rozdílný názor na to, kdo způsobil, že se aktivovala elektronická ruční brzda, udělala bác, v důsledku čehož se ozvala velmi podobná rána a velký ford mazaně usoudil, že ruční brzdu od toho okamžiku nemá.
V kostce, odjížděl jsem asi o třičtvrtě na osm, bohatší o sdělení, že destičky v kýblu sice jsou, ale do pátého vydrží, s těkavým pohledem za sebe, jestli netrousím kola, výfuk, nebo jiné části, které se mohly ulomit a tak dál.
Ale co, za obtíže byla prohlídka zadarmo, no nejsem já šikulka?