07.07.09
Posted in Nezařazeno at 17:24 by Martin
Vím, že v poslední době moc na zápisník nepíšu. Je to tím, že se zase tolik publikovatelného neděje - rozhodně ne dokud v Týnu nedopadne meteor, neudělám advokátní zkoušky nebo mě konečně netrefí šlak:)
Ze zábavných okamžiků, prosvětlujících má rána se ale například můžu zmínit o skutečnost, že mám opět Volví v pojízdném stavu. Úspěšně jsem tak zavřšil několikaměsíční sado-maso útrapy spojené s více či méně podařenými opravami mého nyní již takřka legendárního posunovadla.
Od posledního příspěvku se tak Volví postupně rozhodlo, že nebude brzdit (a dostalo nové kotouče a destičky), že nebude klimatizovat (a nedostalo nic - tuhle rozmazlenost až někdy později:), že bude-nebude-bude-nebude startovat (a proto dostalo novou baterku, která sice nepomohla, ale pak to přestalo), a že opět nebude startovat (a po odvozu na odtahovace a pár týdnech post mortem analýz v servisu dostalo nové čidlo polohy kliky - mimochodem, já nevěděl, že tam nějaká klika je, natož, že je tam čidlo, které hlídá KDE a podle toho něco nastavuje…).
Potom, co jsem nechal vyměnit tohle čidlo, nestartoval miláček opět, takže bylo vyměněno ještě čidlo polohy vačky (ta stejná historka:). Po téhle čidlotransplantaci miláček ujel asi dva a půl tisíce kilometrů a já začal uvažovat, že z přebytku peněz snad vyměním čelní sklo nebo nechám namontovat i zbytek ruční brzdy…
Při odjezdu na upalování čarodejnic ovšem miláček ovšem opět odmítl startovat. Tentokrát byl ale kreativní a na rozdíl od posledních několika případů dokonce dělal i něco jiného než rozsvícení kontrolek a výrazu “trhni si” se kterým se na člověka cení palubka. Motor zuřivě točil, kašlal, ale naskočit ee. Miláček se tedy (opět) projel na odtahovce. V servisu už stačí nechat klíče a prohlásit, že auto stojí, tam, kde vždycky:)
Po skoro měsící marných pokusů o resuscitaci v servisu pánové nakonec přemotali komplet všechny kabely v motoru. V pátek jsem volví dostal, o víkendu se úspěšně projel, všechno bylo skvělé. Už v úterý ráno jsem ale při náhodné paranoidní kontrole zjistil, že nějaký kolemjdoucí podnikavec provedl namátkovou kontrolu interiéru Volva cihlou, rozbil mi okénko u řidiče (to by až tak moc nevadilo), otevřel si motor a ukradl autobaterii (to vadilo poměrně dost, protože co s úplně mrtvým autem bez baterky ve všední den dopoledne v obleku a uprostřed Strašnic.
Nebudu vás napínat, po troše logistického cvičení přijeli dva pánové ze servisu i s jinou baterkou, namontovali ji, odvezli volví do servisu na výměnu okýnka a do druhého dne to bylo.
Od té doby volví zase jezdí, máme společně celkem už skoro patnáct tisíc kilometrů a jediné, co se stalo, bylo upadlé víčko od nádrže. To, že se zlomenou součástku nepodařilo vymontovat mně, není tak překvapivé. To, že to servisáci museli zkusit na dvou až třech vracích a neuspěli taky je mnohem zábavnější, stejně jako fakt, že ta součástka není v celé Evropě skladem…
A ještě jedna novinka: i s ohledem na to vysklené okýnko jsem se rozhodl pořídit autu domeček. Nakonec mám pronajatou garáž, která je spíš jako spacáček než jako domeček (má šest metrů na délku zatímco volví pět a půl plus kouli;), ale je zamčená nadvakrát, pod zemí a v suchu a v teple:)
Jen se děsím jak ho odtamtud budu dostávat až jednou zase nenastartuje…
Permalink
Posted in Nezařazeno at 14:20 by Martin
Mě to nedošlo tak pozdě, jen se chci taky trochu ukázat jakože jdu s dobou a chápu, co mainstreamový čtenář chce.
Jeden link k tématu: klik!
Permalink
Posted in Nezařazeno at 10:37 by Martin
Když jsem byl malý, říkali mi naši… Totiž, neříkali, ale paní učitelky ve škole byly vždycky celé hin z mých slohových prací. Literární schopnost (nebo alespo? schopnost vyplodit středně dlouhý souvislý text na požádání) ovšem utrpěla hluboké šrámy při střetu s každodenní nezbytností přehledně vysvětlovat klientům velmi komplikované věci ve velmi krátkých větách a to ještě tak, aby to nebylo moc konkrétní, klient byl spokojený a e-mail maximálně na jednu stránku.
Bohužel to všechno vede k tomu, že při pohledu na několik zápisků v posledních měsících a letech dospívám k závěru, že jsem schopen tvořit pouze v odrážkách. Poněvadž s tím nic nenadělém, tady jich máte další várku:
Vzal jsem si den dovolené a rozhodl se deratizovat své staromládencké doupě. Tento proces ve mně zanechal hluboké dojmy a přiměl mě k zamyšlení nad několika novými aspekty uklízení, jako například:
- kde se všechen ten prach kurva bere?
- špinavou ponožku lze najít pod hromadou čehokoli, a to včetně věcí jako je jídlo, jiné, čerstvě vyprané ponožky, nářadí nebo léky. Ponožka bude lichá.
- všechny ponožky jsou liché, jen některé jsou si trochu podobné a tak je lze nosit současně. Lichosti nabývají prvním vypráním, poté už nikdy pár dohromady nedáte;
- naopak věci jako chybějící třetí DVD do sady, peníze v jakékoli zrovna platné měně, chybějící polovina šroubků do čehokoli, ztracená účtenka (ta ovšem jen do konce záruční doby), poživatelné potraviny a nabíječky k polovině spotřebičů v domácnosti se zjevně domluvily, zmutovaly do nějaké zvlášť eklhaft formy Transformera a odešly definitivně pryč;
- lišejník vyroste na hrnku se zbytkem kávy do týdne, ve skleničce se zbytkem sirupu do tří dnů a na chlebu kdykoli, kdy zrovna máte hlad a chcete si ten chleba dát;
- sprchové gely docházejí vždycky zárove?, a to i když jich máte pět různých;
- pokud vydrží vonítko do záchodové mísy déle než týden, znamená to, že jste to buď zapoměli rozbalit, nebo není poznat, že to došlo, nebo to není záchodové vonítko a pak vás Crom ochra?uj;
- ať vrátíte lahví od piva sebevíc, nikdy to na celý nový nákup stačit nebude;
- nejhůř v koši smrdí kosti od pečeného kuřete (neptejte se proč, je to prostě tak);
- sporák se zašpiní vždycky. I kdybyste týden jen ohřívali čistou vodu v čistém hrnci, na konci tam budou hnědá vypálená kolečka s takovými těmi oslizlými kousky, co se evidentně drží tlapkama a nepustí a nepustí. Ludry.
- přípravek na záchod ve tvaru husího krku stojí v Tescu od patnácti do stopadesáti korun a kromě parfému mají všechny totožné složení. Rozdíl jsem nepochopil.
- přes špinavé záclony není vidět a smrdí z nich prach. Vyprané záclony voní (do prvního luxování) a vidět přes ně bohužel je. Sajrajt na oknech, ale to jsem už nedal;
- oholené kousky fousů vlezou všude, ale drží se zásadně na viditelných plochách. Taky lepí. Každej zvlášt. Ludry…
- už nikdy na sebe nebudu cenit zuby do zrcadla, když si je čistím. Ty fleky od pasty nejdou dolů.
- když oberete z kytek hnědé listy, nepomůže jim to, ale vypadá to u vás o něco méně jako v rodině Adamsovcov;
- když to kvete, je to živé;
- to je dobře jen u květin, to například z pánví se to blbě meje;
- když to kvete fakt dobře, nejspíš je to umělohmotné;
- sebevětší krabice na drobnosti, které se “můžou hodit” přetéká věcmi, které se mohou hodit a nelze je vyhodit;
- žádný byt není dost malý na to, aby se kvůli délce úklidu v okamžiku jeho dokončení kriticky neblížil okamžik, kdy je třeba začít z druhého konce znovu.
Jaké z toho plyne poučení? Potřebuju víc disciplíny na průběžný úklid, větší byt, víc nábytku a placenou uklízečku. Tohle se přece nedá provozovat dlouhodobě…
Permalink
