Asi bych měl založit odnož zápisníku na “vteřinové postřehy” – takové ty zprávy, které vyjdou na odstavec a člověk je obratem zapomene, ať už v tu chvíli pobavily, potěšily nebo přiměly k zamyšlení. Tady je první z nich:

Po cestě z práce v pátek v osm večer, vyšťavený po týdnu poskytování těch nejlepších právních služeb pod sluncem, plíže se k vozidlu zaparkovanému na druhé straně Prahy, neměl jsem v hlavě nic krom myšlenky “mám nejhorší džob na světě”.

Po cestě k berušce mám ale hotel. Takový ten hóchnóbl druh hotelu, který má krom pikolíků i pokojské v uniformách. Takový ten hotel, co má před vchodem koberec a ve vchodu jsou otočné dveře…

Co mě do té doby nikdy nenapadlo je, že i ty dveře někdo někdy musí umýt a skla vyleštit. A kdy, když hotelová recepce má otevřeno non-stop?

Evidentně kdykoli. Takže nebohá slečna, která to má v popisu práce, volným krokem (klíčové slovo – Barbar Conan) kráčela za otáčivými dveřmi s hadrem v ruce a leštila. Vždycky, když se dveře dorolovaly k otevřenému prostoru, někdo chtěl “nastoupit”, slečna vyběhla, počkala na další volné křídlo, nastoupila a leštila dál.

Nějakou chvíli jsem celou scénu pozoroval s otevřenou pusou a říkal si “Ne, můj džob je vlastně fajn…”.

PS: A teď si představte co by ta slečna musela dělat, když by chtěla leštit to křídlo dveří ZA SEBOU…