02.27.08
Zlín forever…
…aneb “I love Baťa na Václaváku!”
Tedy, krom toho, že jsem pořídil špunt, pepřenku a příliš dlouhé záclony, dospěl jsem jednoho kalužemi oplývajícího večerka k rozhodnutí, že má perka si zaslouží důchod a tehdy ještě otevřené Palladium bylo logickým cílem mých kroků.
U Bati jsem zjistil, že jediné boty, dostatečně libé mému vkusu jsou opět ty stejné polobotky. Před rokem byly v nové řadě, dneska už ve výprodeji, ale to je koloběh konzumního trhu; aspo? byly slevněné;)
Slečny prodavačky ovšem briskně zjsitily, že botky v mé velikosti nemají. U Bati na Václaváku ovšem podle jejich skladového systému ještě jedny mají. V tom okamžiku mi nedošlo, proč že slečna 20:38 říká, že tam ale “mají jen do devíti”. To přece musím stihnout…
Stihl jsem, 20:52 jsem stanul na Václavském náměstí, připraven na akvizici polobotek. V cestě mi ovšem uprostřed otevřených dveří stál rozkročen s rukama v kapsách malý, starý ale zato od pohledu zarputilý hlídač. Projít jen tak kolem něj mi bylo blbé, tak jsem alespo? pro forma prohlásil, že si jdu koupit boty, jestli můžu. Pán se na mně podíval s výrazem “Ne, ten debil to ještě nepochopil” a významně si poklepal na náramkové hodinky. Slabší nátura by to vzdala, ne tak já. Po ujištění zad předmětného hlídače, že vím přesně které chci a že to jistě stihnu včas jsem proběhl obchodním domem.
Paní prodavačka v koutku s pánskou obuví mě ovšem vyvedla z omylu, že by botky měla mít ona, a poslala do druhého poschodí s tím, že ale “v devět zavírají”. Tohle jsem měl natrénované a věta o tom, že vím které, už zněla…
Po vyběhnutí dvou eskalátorů za opakovaného ruskojazyčného láteření a vyhánění zákazníků z tlampačů jsem dospěl k cíli své cesty, a co nevidím - kurník. Znáte takový ten nepřítomný pohled, který mají slepice, když sedí na hřadě, klimbají a jen-tak-tak nevědí, jestli už spí nebo ještě ne? A teď si představte tři prodavačky stojící těsně vedle sebe za pokladnou, oblečené v kabátech, s rukama na kabelkách položených na pultě a identickým výrazem “Krupičnou kaši nebo míchaná vajíčka? A neujede mi to metro? Hm…” na tváři.
No, a to, že po, ten večer už čtvrtém zopakování toho jaké boty chci, jedna z prodavaček vyběhla (!) sama přes celou prodejnu pro krabici, přinesla boty, řekla, že je ani zkoušet nemusím, poněvadž už vím že mi jsou, a utekla domů, jsem už přežil. Stejně tak mně nepřekvapilo, že se další slečna po zjištění, že nejen že nemám přesně, ale že chci dokonce platit kartou, zatvářila, jakože ona to teda nějak přežije, nooo, tak to taky;). Ale nenechal jsem si na odchoud ujít rýpnutí do nebohého hlídače, který pořád ještě stál ve vchodových dveřích (heslo: sádrový trpaslík hadra). Ono totiž bylo 20:58. A já ty boty měl. Tak jsem mu to řekl, přidal, “Tak vidíte!” a odešel středem.
U Bati na Václaváku už mě ale nikdo neuvidí…