Neodolám a tentokrát se pochlubím naprosto ďábelským průběhem cesty z Brna do Prahy s blíže neurčenou dopravní společností:

Žlutý autobus měl odjíždět od grandu v pět hodin… Inu, za tři minuty pět jsem se od slečny u okénka dozvěděl že tu bude “každou chvíli”. Za okamžiku už tu byl, pravda, plný lidí z Prahy a s promáčknutými plechy na pravém boku. To jsem ještě byl klidný. Zatímco se měnila osádka, letušky uklízely autobus a nervózní dav se takticky přesouval od jednoho zavazadlového prostoru k druhému, uběhlo příjemné čtvrt hodiny.

Velmi komunikativní a evidentně chytrá (!) stevardka nás spokojeně pousazovala v autobusu a ukázalo se, že je sice schopná, ale patrně úplně nová. Projevilo se to nejdřív když zkusila zprovoznit takové ty displeje, co když se sklápí, hvízdají jako couvající pětitunka. To asi proto, aby je nemohl někdo žalovat, když se o ně praští do hlavy. Nu, a stevardky (byly dvě, diskutovaly poměrně nahlas;) se o puštění úvodních reklam pokoušely za neutuchajícího hvízdání, sklápění, rozsvěcení a zase uklízení obrazovek, dobrých deset minut.

To byla poslední kapka do poháru trpělivosti jinak dosud klidného řidiče, který se jal nebohým dívkám vysvětlovat, jak to mají vlastně udělat. Za sarkastických poznámek kalibru “Jo. TENHLE čudlík. No vidíš že to jde…” ovšem přejel sjezd na dálnici a my se ocitli tři kilometry daleko na výpadovce na Vídě�?. Ladovský stařeček, který se v tomhle okamžiku vyděšeného řidiče přes celý autobus přišoural zeptat, zda je ve správném autobusu, protože cestu do Prahy zná a tudy to není, pravda, na konstruktivnosti debat u volantu nepřidal, a já se připásal, protože jsem si vybavil ty promáčklé plechy…

Nepomohlo moc ani to, že řidiči musel místo na otočení a trasu zpět na dálnici odnavigovat cestující z druho řády;) Neuběhlo ani dvacet minut a my byli na cestě do matičky…

Letuška evidentně také teprve trénovala roznos kafe – zcela neomylně míchala kelímky. Po dvojitém ověření, jestli jsem V�?ŽNĚ chtěl to kapučíno bez cukru a slečna vedle s cukrem, nám předala kelímky, my usrkli, podívali se na sebe, vyměnili jsme si kelímky a slečna se připoutala taky.

To, že pro jistotu nebohé letušky zapoměly doplnit zásoby, takže to nebyla velká sláva se sluchátky, novinami ani (jakej já měl hlad…) se sušeným masem, asi netřeba dodávat;)

Dneska jedu zas, tak to třeba bude lepší:o)