07.26.07
Posted in Nezařazeno at 16:02 by Martin
Dnes to nebude žádné výpravné vyprávění, ani dramatická historka. Jen si musím postěžovat - a to na vedro. Vedro je děsné, a protože se mé zaměstnání objektivně nedá dělat v ničem jiném než v obleku, chodím většinu dne jako tuč?ák (černá křídla, bílá náprsenka, vykulený zobák, znáte to).
Abych si alespo? chvíli přišel jako člověk, převlékám se už v práci zpět do riflí a tenisek, coby oblečení, ve kterém mé ptačí alter ego přecejenom tak nekřičí. Oblek prostě nějak noc přečká v práci na ramínku a sejdeme se ráno. Co ale s košilemi? Cimrmanovský problém s nošením košil domů (to samo o sobě dobře jde, což o to…) spočívá v tom, že se mi tam začaly hromadit, respektive, začalo se mi jich nedostávat v práci, kde jedině jsou potřeba.
A teď samotná zápletka - jak dostat košili do práce? ?eknete si, je to ýzy, dones si ji tam ráno. Hm. Víte jak velká je normální košile a jak daleko od ní dovlají rukávy na všechny strany? V batohu se to nosit nedá, protože pak vypadám, jako kdybych si tu košili žehlil sám. Vyzkoušel jsem všechno. Nosit ji na věšáku nepomáhá (plandá, otírá se o kdeco - typicky o dveře a spolucestující v metru, brekeke). Nosit ji jen tak nepomáhá taky, protože plandá, otírá se o všechno jako když je na věšáku, ale ještě navíc o mně a je pak stejně příšerně pomačkaná. Zkoušel jsem si ji poslat poštou, ale to trvá.
A pak jsem na to P?IŠEL! Geniální, že mě to nenapadlo dřív! Jupí! (Ano, teď všichni víme, že je to sarkasmus, tak se mi už nechechtejte…). Prostě, co plandá? Především rukávy. Co je na rukávech? Manžety. Co je v manžetách? Knoflíkové dírky. Prostě jsem před odchodem z domu zapnul manžety (ano, v každé manžetě dvě dírky, poctivě ať se to nerozletí, nejsme troškaří;), zapnul pár knoflíků do správných dírek ať to drží tvar a hurá! Vyšlo to přátelé. Celou cestu košile spokojeně držela na věšáku, nic nikde neplandalo, prostě bašta. A pak to přišlo. V práci jsem na sebe košili hodil, natáhl se po saku a bylo to poprvé a naposledy, co jsem zvládl sám sebe přehodit přes rameno, podrazit si nohy a praštit si hlavou o skří?. A pak si držet ruce u těla a nenechat se vstát.
Nevěřili byste, jak dokonalá svěrací kazajka to byla… Jáááá blb. ;o)
Permalink
07.22.07
Posted in Nezařazeno at 20:06 by Martin
…a opět se ukázalo, že u klávesnice je bezpečněji, méně lidí, psů a kamínků a MNOHEM méně u ní bolí nohy (zvlášť takový ten sval na přední straně lýtka, o kterém jsem do dneška neměl tušení že ho mám a co jsem ho nejspíš znechutil tak, že se dalších 27 let zase neukáže;o)
Několik postřehů, které se můžou hodit, pokud byste se rozhodli podobnou sebevražednou činnost někdy v budoucnu provozovat také:
- čím blbější pes, tím na delším vodítku je. Maximy tato funkce samozřejmě dosahuje u psů zcela neuvázaných, kteří z neskutečné dálky dokonale navigují s vyděšeným výrazem přímo mezi třetí a čtvrté kolečko té brusle, kterou ovládáte hůř. Rozpoznávací znamení: nadšený výraz, panička 160/160/160, 110+ dB v okamžiku impaktu;
- to, o čem si po deseti procházkách v běžné obuvi jste naprosto jisti, že je krásný beton, může velmi snadno být dobré dva centimetry hluboký jemný štěrk, sem tam kaluž, rybář, cyklista a sloup;
- v dobré dva centimetry hlubokém jemném štěrku se nedá jezdit;
- pokud zkusíte jezdit v dobré dva centimetry hlubokém jemném štěrku, budou vás bolet nohy;
- v okamžiku, kdy dojedete na slušný beton, je to frekventovaná cyklostezka a vede do kopce. Nic vás tak neznervózní, jako davy cyklistů snažících se po trávě objet vaše tělo, nekoordinovaně mávající některou nebo všemi končetinami. Klíčové slovo - Brownův pohyb;
- to, co jste ujeli za pět minut (z toho třicet vteřin na tom krásném betonu, zbytek štěrk, znáte to), po kterých vás neskutečně bolí nohy, půjdete zpátky půl hodiny;
- ne, při chůzi nohy bolet nepřestanou;o)
Jako Cimrman byl mistrem slepých uliček, já jsem učinil rozhodnutí být mistrem slepých uliček a dostatečně velkých kladiv - prostě to budu zkoušet znovu a znovu, dokud se to nenaučím a nebude to legrace, nebo dokud nepřejedu všechny malé štěkavé bestie v k.ú. Praha 10;o) I když připouštím, že legrace to byla i dnes - uznejte prosím, do sluchátek zní “Man on the Moon” a já se snažím vyšlapat na kolečkových bruslích kopeček kolem nechápajícího rybáře, který evidentně nemá ani rámcovou představu o tom, jak svinsky ta kolečka kloužou a jak blbě se leze do kopce bez přístupu k zábradlí (protože u něj, například, stojí mongoloidní rybář a blbě se směje;)
Příště to bude lepší!
Permalink
07.16.07
Posted in Nezařazeno at 17:15 by Martin
…tak jsem si řekl, že Zápisník je nějaký obstarožní, že je nejvyšší čas vyměnit ho za novou, spamuvzdornou verzi. Všechno probíhalo skvěle až do okamžiku, kdy jsem o něj v procesu upgradu o celý přišel.
Tentokrát to díky záloze odnesly jen komentáře;o)
Ono to půjde… Jen přijít na to jak;o)
Permalink