01.30.10
Posted in Nezařazeno at 17:22 by Martin
Facebook je fascinující společenský fenomén; kromě jiného je to jediný projekt, o kterém jsem se zařekl, že o něm nikdy nic nenapíšu - protože je tak přehypovaný, že mám pocit, řečeno s klasikem, že jednou otevřu pikslu s kyselýma okurkama a vybafne na mě Facebook.com:o)
Jde o místo, na kterém se můžete rozpovídat o tom, co vás bolí, co se vám líbí, jak jste se vyspali a s kým, s kým ne a proč, co máte dnes v plánu, jaká je vaše sexuální preference nebo jak vypadá váš pes, když právě vyleze z vody a otřepe se, nebo jak vypadáte vy v baru, když naopak včas nevylezete. A, supfajz supfajz, je úplně jedno, jestli jste normální uhrovatí puberťáci, topmanažer, co nosí boty za padesát tisíc (a co vám jinak bez non-disclosure agreementu neřekne ani jak jmenuje), nebo žena v domácnosti, co jinak nesundá ruce z novorozence a její sociální síť jinak zahrnuje celkem 4 prvky, z nichž dva nemluví vůbec a jeden jen když zrovna ten den nebyl v práci.
Používal jsem Facebook celkem dlouho a intenzivně a před pár dny jsem se rozhodl zkusit to zase chvíli bez něj. Zatím je to celkem osvěžující pocit.
Proč? Mám s Facebookem tři základní problémy:
- žere čas. Ať už si myslíte, že efektivně nebo ne, člověk na něm může ve výsledku strávit klidně pár hodin denně ani neví jak - vždyť je tam tolik zajímavých informací! A těch debat, kterých účastním, a těch nových skupin, které jsou tak chytlavé a těch her, které se dají hrát donekonečna a je třeba k nim dvakrát za noc vstát! (Čtenářky/ři, kteří ač jsou typičtí urban yuppies, tráví mládí dojením krav, krmením rybiček nebo střílením kolegů- mafiánů, vědí)
- komplikuje život. Člověk může být sebesvatější (a to já nejsem) a vždycky se najde komentář, fotka nebo status, který se dá vyložit různým způsobem. Osoba, na které záleží, ať už je to šéf, potenciální milostný “projekt” nebo třeba nejlepší kamarád, se vždycky může dočíst něco, co bez důkladného vysvětlení zraní nebo naštve, a to i v případech, kdy _vopravdu_ vo nic nejde. A to nemluvím o situacích, kdy sociálně síťujícího šťastlivce oblaží nějakou peprnou fotkou z posledního večírku včetně tagu kamarád-dobrák, zrovna když jste byli “v divadle”…
- a především, Facebook vám dopřává falešný pocit kontaktu se společností. Facebook ve mě vzbudil na pár měsíců dojem, že jsem středem světa. Že když mám 300 kamarádů, nejsem ztracenej a lůzr, ale obletovanej, obdivovanej a respektovanej člen společnosti. Nemyslím, že bych byl prototyp člověka, který potřebuje berličky k tomu, aby měl sebevědomí a pocit realizace v sociální síti (a nemyslím elektronickou), vůbec ne - spíš naopak (kdo mě zná, tuší). Přesto je to neuvěřitelně návykový pocit. Problém ale je, že není pravdivý, aspoň z velké části ne. Dokud člověk používá Facebook jako spoluzaky.cz jen k tomu, aby věděl, co se kde šustne, je to dobré. Ale z těch 300 kamarádů chodím na pivo S JEDNÍM. Z těch 300 lidí potkávám od oka tak stovku aspoň jednou za rok, za to ty zbývající prakticky vůbec.
Tak jsem si řekl, že se ještě nenechám zavléct do století Ovocného netopýra a budu ještě chvíli kopat a křičet. Uvidíme, jak dlouho to vydrží…
Co vy a Facebook? Dobrý? Lepší? Nejlepší?
Permalink
10.29.09
Posted in Nezařazeno at 10:55 by Martin
A je to tady… Volví šlo konečně do světa, po dvou letech nostalgického ježdění prokládaného dlouhými operacemi/pitvami v servisu.
Nový nabyvatel je nadšený volvista s omezenými prostředky (jako já) a slíbil, že ho bude opečovávat a říkat mu “Broučku”, takže se snad nebude bílý postrach silnic mít hůř než se mnou.
Za dobu mého přátelení se s bílým tesákem, jsem se naučil diagnostikovat všechny běžné motorové a brzdové závady u benzínových motorů a většinu těch méně běžných, a to včetně základních polních oprav (až vám někdo bude tvrdit, že místo rozvoďáku tam jdou dát silonky, tak mu nevěřte).
Na volví jsem taky za ty cca dva roky prodělal po odečtení prodejní ceny cca 150.000 korun. Stálo to ale za to:o) Najel jsem asi 23 tisíc kilometrů, takže jsem se celkem naučil orientovat v prostoru a parkovat s pětimetrovým korábem; to se fakt hodí, když mé další auto je jen o něco málo menší
Když jsem viděl hranaté tvary s rozsvícenými světly odjíždět do západu slunce s novým páníčkem, měl jsem na krajíčku a rozhodl jsem se, že až budu velký kluk, pořídím si zase velké staré volvo na rozmazlování (jeho). Jen se bojím, že se tenhle sen zařadí mezi mé další dětské dopravní sny jako jsou pouťová elektrická autíčka ve sklepě (taková ta, co jezdí s tyčí nahoře po plotě a jiskří), vlastní letadlo a elektrické modelové kolejiště, které by mi vozilo panáky se slivovicí z kuchyně…
Volví je pryč, long live to Volví!
Permalink
07.07.09
Posted in Nezařazeno at 17:24 by Martin
Vím, že v poslední době moc na zápisník nepíšu. Je to tím, že se zase tolik publikovatelného neděje - rozhodně ne dokud v Týnu nedopadne meteor, neudělám advokátní zkoušky nebo mě konečně netrefí šlak:)
Ze zábavných okamžiků, prosvětlujících má rána se ale například můžu zmínit o skutečnost, že mám opět Volví v pojízdném stavu. Úspěšně jsem tak zavřšil několikaměsíční sado-maso útrapy spojené s více či méně podařenými opravami mého nyní již takřka legendárního posunovadla.
Od posledního příspěvku se tak Volví postupně rozhodlo, že nebude brzdit (a dostalo nové kotouče a destičky), že nebude klimatizovat (a nedostalo nic - tuhle rozmazlenost až někdy později:), že bude-nebude-bude-nebude startovat (a proto dostalo novou baterku, která sice nepomohla, ale pak to přestalo), a že opět nebude startovat (a po odvozu na odtahovace a pár týdnech post mortem analýz v servisu dostalo nové čidlo polohy kliky - mimochodem, já nevěděl, že tam nějaká klika je, natož, že je tam čidlo, které hlídá KDE a podle toho něco nastavuje…).
Potom, co jsem nechal vyměnit tohle čidlo, nestartoval miláček opět, takže bylo vyměněno ještě čidlo polohy vačky (ta stejná historka:). Po téhle čidlotransplantaci miláček ujel asi dva a půl tisíce kilometrů a já začal uvažovat, že z přebytku peněz snad vyměním čelní sklo nebo nechám namontovat i zbytek ruční brzdy…
Při odjezdu na upalování čarodejnic ovšem miláček ovšem opět odmítl startovat. Tentokrát byl ale kreativní a na rozdíl od posledních několika případů dokonce dělal i něco jiného než rozsvícení kontrolek a výrazu “trhni si” se kterým se na člověka cení palubka. Motor zuřivě točil, kašlal, ale naskočit ee. Miláček se tedy (opět) projel na odtahovce. V servisu už stačí nechat klíče a prohlásit, že auto stojí, tam, kde vždycky:)
Po skoro měsící marných pokusů o resuscitaci v servisu pánové nakonec přemotali komplet všechny kabely v motoru. V pátek jsem volví dostal, o víkendu se úspěšně projel, všechno bylo skvělé. Už v úterý ráno jsem ale při náhodné paranoidní kontrole zjistil, že nějaký kolemjdoucí podnikavec provedl namátkovou kontrolu interiéru Volva cihlou, rozbil mi okénko u řidiče (to by až tak moc nevadilo), otevřel si motor a ukradl autobaterii (to vadilo poměrně dost, protože co s úplně mrtvým autem bez baterky ve všední den dopoledne v obleku a uprostřed Strašnic.
Nebudu vás napínat, po troše logistického cvičení přijeli dva pánové ze servisu i s jinou baterkou, namontovali ji, odvezli volví do servisu na výměnu okýnka a do druhého dne to bylo.
Od té doby volví zase jezdí, máme společně celkem už skoro patnáct tisíc kilometrů a jediné, co se stalo, bylo upadlé víčko od nádrže. To, že se zlomenou součástku nepodařilo vymontovat mně, není tak překvapivé. To, že to servisáci museli zkusit na dvou až třech vracích a neuspěli taky je mnohem zábavnější, stejně jako fakt, že ta součástka není v celé Evropě skladem…
A ještě jedna novinka: i s ohledem na to vysklené okýnko jsem se rozhodl pořídit autu domeček. Nakonec mám pronajatou garáž, která je spíš jako spacáček než jako domeček (má šest metrů na délku zatímco volví pět a půl plus kouli;), ale je zamčená nadvakrát, pod zemí a v suchu a v teple:)
Jen se děsím jak ho odtamtud budu dostávat až jednou zase nenastartuje…
Permalink
Posted in Nezařazeno at 14:20 by Martin
Mě to nedošlo tak pozdě, jen se chci taky trochu ukázat jakože jdu s dobou a chápu, co mainstreamový čtenář chce.
Jeden link k tématu: klik!
Permalink
Posted in Nezařazeno at 10:37 by Martin
Když jsem byl malý, říkali mi naši… Totiž, neříkali, ale paní učitelky ve škole byly vždycky celé hin z mých slohových prací. Literární schopnost (nebo alespo? schopnost vyplodit středně dlouhý souvislý text na požádání) ovšem utrpěla hluboké šrámy při střetu s každodenní nezbytností přehledně vysvětlovat klientům velmi komplikované věci ve velmi krátkých větách a to ještě tak, aby to nebylo moc konkrétní, klient byl spokojený a e-mail maximálně na jednu stránku.
Bohužel to všechno vede k tomu, že při pohledu na několik zápisků v posledních měsících a letech dospívám k závěru, že jsem schopen tvořit pouze v odrážkách. Poněvadž s tím nic nenadělém, tady jich máte další várku:
Vzal jsem si den dovolené a rozhodl se deratizovat své staromládencké doupě. Tento proces ve mně zanechal hluboké dojmy a přiměl mě k zamyšlení nad několika novými aspekty uklízení, jako například:
- kde se všechen ten prach kurva bere?
- špinavou ponožku lze najít pod hromadou čehokoli, a to včetně věcí jako je jídlo, jiné, čerstvě vyprané ponožky, nářadí nebo léky. Ponožka bude lichá.
- všechny ponožky jsou liché, jen některé jsou si trochu podobné a tak je lze nosit současně. Lichosti nabývají prvním vypráním, poté už nikdy pár dohromady nedáte;
- naopak věci jako chybějící třetí DVD do sady, peníze v jakékoli zrovna platné měně, chybějící polovina šroubků do čehokoli, ztracená účtenka (ta ovšem jen do konce záruční doby), poživatelné potraviny a nabíječky k polovině spotřebičů v domácnosti se zjevně domluvily, zmutovaly do nějaké zvlášť eklhaft formy Transformera a odešly definitivně pryč;
- lišejník vyroste na hrnku se zbytkem kávy do týdne, ve skleničce se zbytkem sirupu do tří dnů a na chlebu kdykoli, kdy zrovna máte hlad a chcete si ten chleba dát;
- sprchové gely docházejí vždycky zárove?, a to i když jich máte pět různých;
- pokud vydrží vonítko do záchodové mísy déle než týden, znamená to, že jste to buď zapoměli rozbalit, nebo není poznat, že to došlo, nebo to není záchodové vonítko a pak vás Crom ochra?uj;
- ať vrátíte lahví od piva sebevíc, nikdy to na celý nový nákup stačit nebude;
- nejhůř v koši smrdí kosti od pečeného kuřete (neptejte se proč, je to prostě tak);
- sporák se zašpiní vždycky. I kdybyste týden jen ohřívali čistou vodu v čistém hrnci, na konci tam budou hnědá vypálená kolečka s takovými těmi oslizlými kousky, co se evidentně drží tlapkama a nepustí a nepustí. Ludry.
- přípravek na záchod ve tvaru husího krku stojí v Tescu od patnácti do stopadesáti korun a kromě parfému mají všechny totožné složení. Rozdíl jsem nepochopil.
- přes špinavé záclony není vidět a smrdí z nich prach. Vyprané záclony voní (do prvního luxování) a vidět přes ně bohužel je. Sajrajt na oknech, ale to jsem už nedal;
- oholené kousky fousů vlezou všude, ale drží se zásadně na viditelných plochách. Taky lepí. Každej zvlášt. Ludry…
- už nikdy na sebe nebudu cenit zuby do zrcadla, když si je čistím. Ty fleky od pasty nejdou dolů.
- když oberete z kytek hnědé listy, nepomůže jim to, ale vypadá to u vás o něco méně jako v rodině Adamsovcov;
- když to kvete, je to živé;
- to je dobře jen u květin, to například z pánví se to blbě meje;
- když to kvete fakt dobře, nejspíš je to umělohmotné;
- sebevětší krabice na drobnosti, které se “můžou hodit” přetéká věcmi, které se mohou hodit a nelze je vyhodit;
- žádný byt není dost malý na to, aby se kvůli délce úklidu v okamžiku jeho dokončení kriticky neblížil okamžik, kdy je třeba začít z druhého konce znovu.
Jaké z toho plyne poučení? Potřebuju víc disciplíny na průběžný úklid, větší byt, víc nábytku a placenou uklízečku. Tohle se přece nedá provozovat dlouhodobě…
Permalink
01.11.09
Posted in Nezařazeno at 23:32 by Martin
Představte si… představte si dva mladé muže, plně odhodlané nikdy v životě se neživit rukama (zejména z bezpečnostních důvodů), postavené před historický okamžik - maminka se stěhuje. Jakkoli mamka zvládne leccos, představa drobné dámy táhnoucí šatník, pračku, mrazák nebo třímetrovou stojku nás konsternovala natolik, že jsme s bráchou neváhali a vydali se přes hory a přes doly přiložit v mrazivém lednovém dni ruce k jídlu a k dílu.
Abych ctěné auditorium nenapínal dlouho, dobrá věc se podařila. Všechny kusy nábytku jsou na svých místech, žádné zvíře nebylo při natáčení raněno (nepočítaje Strnadovo sebevědomí) a věc se podařila v heroickém vzepětí pouhých cca 36 hodin.
Celá akce v číslech:
- maminka nově bydlí a předtím bydlela ve druhém patře
- v celkem 0 z těchto dvou domů je výtah
- oba domy jsou asi 100 metrů vzdušnou čarou (do kopce) od sebe
- v celkem 2 z těchto domů jsou prehistorické, často točité schody, vykazující zejména odpočívadla metr na metr, atypické stupně, nízké stropy a zábradlí, které je vždycky tam, kam cpete roh skříně, jejíž druhý konec máte opřený o bradu
- v obou případech vedou schody jak dolů, tak nahoru, a to vždy tím nevhodným směrem
- cest tam a zpátky bylo potřeba odhadem 40 (opravte mě v diskuzi, jestli se mýlím)
- protože bylo třeba cca 160x (tedy pokaždé čtyřikrát) zamykat (a odemykat) vchodové dveře, byla aspo? legrace a příležitost pro nenucenou konverzační pauzu, při které se obratle mohly opět shledat se svými blízkými
- celkem jednou bylo třeba posunout koberec pod takřka kompletně nastěhovaným obývákem o půl metru vlevo, což je přesně tak logisticky složité jak to zní. Hráli jste někdy takovou tu hru jak šoupáte panáčkem bedny aby se dostal ven? Tak to je přesně vono, akorát jsou těžký a kříčíte u toho na sebe:)
- celkem jednou se nám podařilo přestěhovat největší kus nábytku (výše zmíněnou šatníkovou skří?, poctivý metrák a půl, dva, tři metry na výšku, dva na šířku, velkou tak akorát na oblečení pro Hagridovic rodinku včetně tchýně a toho dementního obřího bráchy ze čtvrtého dílu) z druhého patra dolů, po dvou metrech k druhému domu, do prvního patra, jen abychom zjistili, že ji do patra druhého nedostaneme, ani když budeme tlačit ještě o něco víc, protože se na schodiště prostě nevejde. Jako andělské chóry zazněl nápad, že ji rozebereme. Na odpočívadle prvního patra, které bylo o 20 cm delší a o 50 cm širší než ta skří? jsme tak operativně (nepochybně za zaujaté pozornosti nových sousedů) učinili, odnesli skří? na pětkrát a zase sešroubovali…
Důležité je, že se to povedlo a že nový byt je mnohem světlejší, teplejší a vůbec celkově pro obývání vhodnější než ten předtím.
PS: Zapojoval jsem pračku, tak doufám, že to, že mamka v poslední době moc nebloguje, není tím, že by trávila večery šůrováním…:(
Permalink
12.27.08
Posted in Vorlovo skřeki at 12:14 by Martin
Tak to máme úspěšně za sebou. Kapři snězeni, vaječný ko?ak zkonzumovaný, dárky rozdané, rodiny zulíbané, dovolená vybraná.
Zrušil jsem vánoční skin zápisníku, přecijen už je skoro jaro;)
A letos jsem se poprvé od srdce smál při předávání dárků - posuďte sami, co byste řekli, kdybyste dostali tančícího oslíka, který je naprosto k sežrání, toaletní vodu Hugo Boss, sprchový gel, stojánek na tužky, propisku s nápisem “Jsem jednička”, knihu s názvem “Kniha pro správné kluky” a publikaci “Váš pinďour - Praktická přířučka“?. A kytku plazivku?
Co u vás, pochlapil se taky ježíšek?
PS: Volvo zase nejezdí! Jestli to nebude nějaká prkotina, jde tentokrát do salámu…
Permalink
12.21.08
Posted in Nezařazeno at 11:37 by Martin
Ahoj všem.
Slíbil jsem omezit Volvo příspěvky na zápisníku na minimum, ale o tenhle zážitek se musím podělit.
Občas mě mé zážitky s autoservisy přivádí na myšlenku, že bych mohl napsat takový Michelinův kalendář servisů v Praze a okolí a dávat hvězdičky podle kvality služeb (žádná hvězda - odjíždím bez auta, tři hvězdy - odjíždím s autem, ale neopraveným, pět hvězd - odjíždím s autem, opraveným a nemusím se vrátit do patnácti minut…).
Posuďte sami:
Po jedné cestě z Brna, D.M., jsem zjistil, že miláčkovi dosud neznámým šmajdavým způsobem hučí brzdy při brzdění. Neznaje jednotlivé zvuky, které brzdový systém může vydávat při různých vadách, ale zato tuše, co asi udělají dvě tuny švédské oceli s nefunkčními brzdami, automatickou převodovkou (takže žádné moc brždění motorem) a vykuchanou ruční brzdou, když budu chtít na dálnici přibrzdit, začal jsem panikařit. (Intelektuál servisákem. Hm.)
Po konzultaci s několika kamarády jsem usoudil, že to budou sjeté destičky a že je tedy třeba odborné pomoci, neboť nevím jaké tam patří, kde jsou, ani jak se vymě?ují. Můj oblíbený servis má volno až pátého, což je po Silvestru a po Vánoční okružní cestě po vlastech českých.
Na doporučení jsem se jal telefonovat do “rychloservisu” na 6. km D1; po několika zajímavých hovorech (”jó, kolega s váma mluvil, ale von tam dělá ?áký blbiny, tak se na to vybod’”), jsme se dohodli, že gentlemeni, nedisponujíce křišťálovou koulí, diagnostiku po telefonu provést nemohou. Vůz tedy dovezu ukázat na šestou večerní.
Krom toho, že jsem musel utéct z práce a pracovat pak večer a o víkendu a posunout rande, to celkem šlo.
Přijel jsem 17:58. Se slovy “Posaďte se támhle k pánovi na gauč, on taky čeká”, jsem byl usazen do koženého čekacího křesla. Co mi už neřekli bylo, že pán tam trčí už třičtvrtě hodiny…
Již v sedm hodin, poté, co pánovi (akce “Prohlídka zdarma”) zkontrolovali celý favorit, seřidili světla, dolili kapaliny, vyměnili pojistky, vyměnili ventilek, našli a vyměnili poklice a udělali ještě asi dvacet dalších věcí, jsem byl na řadě.
Miláčka jsem dovezl do místnosti, najel na hever (”Odbrzdit, vyřadit, vystoupit!”), hever v rukou velitele zasyčel, zahučel, miláček podložen několika špalky se vznesl (zajímavý pohled, mimochodem - s těmi svěšenými koly to trochu evokovalo transport slonů helikoptérou…).
V tom okamžiku se ozval ošklivý praskavý plechový zvuk (tzv. “Krrrřach!”). Lehce vyděšen jsem se vrhnul na servisáka, ten ale měl plné ruce práce držet blíže neurčeného dalšího zákazníka od svého mladšího kolegy; oba pánové evidentně měli rozdílný názor na to, kdo způsobil, že se aktivovala elektronická ruční brzda, udělala bác, v důsledku čehož se ozvala velmi podobná rána a velký ford mazaně usoudil, že ruční brzdu od toho okamžiku nemá.
V kostce, odjížděl jsem asi o třičtvrtě na osm, bohatší o sdělení, že destičky v kýblu sice jsou, ale do pátého vydrží, s těkavým pohledem za sebe, jestli netrousím kola, výfuk, nebo jiné části, které se mohly ulomit a tak dál.
Ale co, za obtíže byla prohlídka zadarmo, no nejsem já šikulka?
Permalink
12.18.08
Posted in Vorlovo skřeki at 21:42 by Martin
…teda dvě.
Myslíte, že jsem přepracovaný, když přijdu domů, zapnu telefon, ozve se startovací Nokia znělka (ta-DA-dý-dam-dá…) a já ho automaticky okřiknu “Drž hubu”? Nebo je to jen absence slušného vychování? Nebo alergie na technologii(TM)?
A co byste řekli, že vedlo dámu, kterou jsem dnes potkal večer před domem s klasickou klecí pro kanára v náručí (systém “Já to ještě poberu, kabelku na rameni, klíč v zubech, klec v náručí, poskok na jedné noze aby se dalo odemknout, děs v očích a čtyřicítka na krku”) k tomu, že tu klec stěhovala? Byla snad venčit Anduláka Ferdu? V kleci? Jak jinak? Na vodítku? Na letadélku na dálkové ovládání? Nebo si nesla domů večeři a od té doby co jsem to kontroloval naposled někdo rozšířil definici drůbeže? Nebo je to dárek pro děti? Ale kde je pak ten pták? Nebo je to dárek pro ptáka? Pro kočku? Nebo něco úplně jiného?;)
A co na to Jan Tleskač?
[Edit 19.12.08 13:41] Aha! 
Permalink
12.13.08
Posted in Vorlovo skřeki at 18:58 by Martin
Přátelé, myslím, že kdyby tenhle příspěvek přečetl někdo s vyvinutějším ekologickým cítěním, asi by se vzteky kousnul do prdele - já si jen říkal, že se o ten dojem musím podělit.
Že můj kerbn fůtprint není úplně optimální mě napadlo, když jsem po cestě prosluněnou Vysočinou zjistil, že jedu (i) sám, (ii) dvoutunovým vozem, (iii) osmnáct let starým, (iv) na zimních gumách, (vi) třílitrovým benzínovým, (vi) trasu Praha-Bukovice-Brno-Bukovice-Praha zvící skoro pěti set kilometrů, jen proto, abych si v Brně v žabinách vyzvednul svůj (vii) neúsporný počítač, který odvezu do Prahy a tam ho připojím k (viii) CRT monitoru a budu hrát počítačové hry, místo abych, například, sázel stromky.
Co vy na to? Trefí mě Gaia dobře mířeným šutrem, nebo nám už z ekologismu tak trochu všem hrabe a bereme to moc vážně?
Permalink
« Previous entries ·
