To pravé místo na psaní…:o)
Už vím co trápi mně dokola,
- láska je iluze, potfora,
Nejenže zkrásní ti objev na chvíli,
jindy ten hezký ti kazí a oškliví,
sotva vztah trošičku odolá…
Pamatujete ještě, jaké to bylo poprvé?:o)
Na tuhle stránku jsem narazil náhodou a dostala mě do úplně pubertálně něžné nálady…
http://www.dearcupid.org/question/how-do-you-kiss-properly.html
…a další:
Nechápu co lidi vidějí;
na volném čase a naději.
Mám přece tak moc fajn vyhlídky,
na obleky, košile a knoflíky,
co samy za člověka mluvějí…
(Limerik je zábavný literární poetický útvar, u jehož vzniku stál anglický básník Edward Lear. Limerik se vyznačuje pětiveršovými strofami, které se rýmují podle schématu AABBA. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Limerik )
Byl kdysi dědeček z kraje,
co řekl kdys’ (asi se kaje)
býval jsem nejlepší z dobrých
kde koho jsem svou prací popích’
však teď na jinou notu se hraje…
Přátelé, kamarádi, milé domácí zvířectvo. Rád bych tímto delším a silně nesouvislým blogem dal najevo, že mě zima, ve vší slušnosti, už SERE.
Nohavicovo trpké, leč stále ještě úsměvné “už čtvrty mněsyc f kuse furt enem prosynec” je jedna věc, ale ledové tunely, ve které se změnily chodníky a třičtvrtěmetrové závěje, které jsou kolem nich, a kolem aut, která nestihla včas odjet a teď to tedy mají chuďátka na další tři měsíce spočítané, jsou podle mě něco jiného.
Romantickou představu o zimních radovánkách může mít jenom člověk, který nemusí chodit do práce v kabátě, který nemá límec, a v polobotkách, které nemají vzorek. Lachtan na kolečkových bruslích hadra. O to víc, že ať je kolik chce hodin, je tma. Furt. Imrvére. Vstávám za tmy, spát jdu za tmy, obědvám za šera, ale to jen omylem. Řekl bych, že milionář ukradl slunce, ale ten parchant by i u toho zmrzl, takže si sluní zadek někde na nějakém elegantním, zapadlém, leč stále ještě chic (to aby si jeho aktuální koc nestěžovala) ostrově.
Po tom, co jsem si (Go, Ježíšku, Go), konečně pořídil kožené rukavice, mi konečně je zima na ruce jen střední; co na celou legraci říká permanentně nošená výpočetní technika a telefony ani nemluvě.
Za poetickou může zimní scenérii v půlce února v Čechách a v nížinách považovat buď nenapravitelný optimista nebo neléčitelný schizofrenik-eskymák. Optimistovi ovšem brzy zmrzne úsměv na rtech. Nejpozději v okamžiku, kdy zjistí, že dobrotivý dopravní podnik zase prodloužil intervaly a domů na záchod to tedy nestihne. Heslo: “Mlč, Varle, buď rád, že ses vodtrh’…”.
Nevím, co lidi vidí na pošmourné, ztuhlé, šedé, pokročile zimní krajině, kdy havranům mrznou sýkorky u zobáku, auta přimrzají k zemi na semaforech a zjišťují, že nemrznoucí směs je sice nemrznoucí, ale vocaď-pocaď, a že “Alpine Diesel” je nejspíš stejná reklamní sračka jako fialová kráva a zhruba stejně špatně snáší zimu. Kdy houmlesáci zjišťují, zač je toho samec, a že být “free” a “alternativní” taky může znamenat, že když dneska po té okeně netrefí do pelechu nad kanálem napoprvé, tak taky možná zakalí.
Nevím, co se lidem líbí a co shledávají romantickým na tom, že je potřeba mazat psům packy indulonou (k jejich velké radosti a podstatnému snížení koeficientu tření na kachličkách, hehe, kdo neviděl, nepochopí).
Lidi, dyť už je taková kosa, že dokonce i tlustý holky přestaly chodit v bokovkách a kreténi v předpovědi počasí se nám snaží namluvit, že mínus osmnáct je “ideální počasí na lyžování”. Dyť se mi v tom mrazu zlomí lyže!!!
Já chci jaro. Chci vlahé teplo, které na člověka dýchne vůni trávy a kytek, mokré hlíny a dvaceti ve stínu. Počasí, ve kterém “Dáme si zmrzlinu?” není ostrý, zoufalý sarkasmus, ale tip na ochlazení se. Počasí, ve kterém člověk labužnicky mžourá na sluníčko, kouká na mráčky a pije vychlazenou Plzeň v něčem s krátkým rukávem a tlustý holky už zase nosej bokovky.
Chci jaro. Chci toho tolik?
Facebook je fascinující společenský fenomén; kromě jiného je to jediný projekt, o kterém jsem se zařekl, že o něm nikdy nic nenapíšu - protože je tak přehypovaný, že mám pocit, řečeno s klasikem, že jednou otevřu pikslu s kyselýma okurkama a vybafne na mě Facebook.com:o)
Jde o místo, na kterém se můžete rozpovídat o tom, co vás bolí, co se vám líbí, jak jste se vyspali a s kým, s kým ne a proč, co máte dnes v plánu, jaká je vaše sexuální preference nebo jak vypadá váš pes, když právě vyleze z vody a otřepe se, nebo jak vypadáte vy v baru, když naopak včas nevylezete. A, supfajz supfajz, je úplně jedno, jestli jste normální uhrovatí puberťáci, topmanažer, co nosí boty za padesát tisíc (a co vám jinak bez non-disclosure agreementu neřekne ani jak jmenuje), nebo žena v domácnosti, co jinak nesundá ruce z novorozence a její sociální síť jinak zahrnuje celkem 4 prvky, z nichž dva nemluví vůbec a jeden jen když zrovna ten den nebyl v práci.
Používal jsem Facebook celkem dlouho a intenzivně a před pár dny jsem se rozhodl zkusit to zase chvíli bez něj. Zatím je to celkem osvěžující pocit.
Proč? Mám s Facebookem tři základní problémy:
- žere čas. Ať už si myslíte, že efektivně nebo ne, člověk na něm může ve výsledku strávit klidně pár hodin denně ani neví jak - vždyť je tam tolik zajímavých informací! A těch debat, kterých účastním, a těch nových skupin, které jsou tak chytlavé a těch her, které se dají hrát donekonečna a je třeba k nim dvakrát za noc vstát! (Čtenářky/ři, kteří ač jsou typičtí urban yuppies, tráví mládí dojením krav, krmením rybiček nebo střílením kolegů- mafiánů, vědí)
- komplikuje život. Člověk může být sebesvatější (a to já nejsem) a vždycky se najde komentář, fotka nebo status, který se dá vyložit různým způsobem. Osoba, na které záleží, ať už je to šéf, potenciální milostný “projekt” nebo třeba nejlepší kamarád, se vždycky může dočíst něco, co bez důkladného vysvětlení zraní nebo naštve, a to i v případech, kdy _vopravdu_ vo nic nejde. A to nemluvím o situacích, kdy sociálně síťujícího šťastlivce oblaží nějakou peprnou fotkou z posledního večírku včetně tagu kamarád-dobrák, zrovna když jste byli “v divadle”…
- a především, Facebook vám dopřává falešný pocit kontaktu se společností. Facebook ve mě vzbudil na pár měsíců dojem, že jsem středem světa. Že když mám 300 kamarádů, nejsem ztracenej a lůzr, ale obletovanej, obdivovanej a respektovanej člen společnosti. Nemyslím, že bych byl prototyp člověka, který potřebuje berličky k tomu, aby měl sebevědomí a pocit realizace v sociální síti (a nemyslím elektronickou), vůbec ne - spíš naopak (kdo mě zná, tuší). Přesto je to neuvěřitelně návykový pocit. Problém ale je, že není pravdivý, aspoň z velké části ne. Dokud člověk používá Facebook jako spoluzaky.cz jen k tomu, aby věděl, co se kde šustne, je to dobré. Ale z těch 300 kamarádů chodím na pivo S JEDNÍM. Z těch 300 lidí potkávám od oka tak stovku aspoň jednou za rok, za to ty zbývající prakticky vůbec.
Tak jsem si řekl, že se ještě nenechám zavléct do století Ovocného netopýra a budu ještě chvíli kopat a křičet. Uvidíme, jak dlouho to vydrží…
Co vy a Facebook? Dobrý? Lepší? Nejlepší?
A je to tady… Volví šlo konečně do světa, po dvou letech nostalgického ježdění prokládaného dlouhými operacemi/pitvami v servisu.
Nový nabyvatel je nadšený volvista s omezenými prostředky (jako já) a slíbil, že ho bude opečovávat a říkat mu “Broučku”, takže se snad nebude bílý postrach silnic mít hůř než se mnou.
Za dobu mého přátelení se s bílým tesákem, jsem se naučil diagnostikovat všechny běžné motorové a brzdové závady u benzínových motorů a většinu těch méně běžných, a to včetně základních polních oprav (až vám někdo bude tvrdit, že místo rozvoďáku tam jdou dát silonky, tak mu nevěřte).
Na volví jsem taky za ty cca dva roky prodělal po odečtení prodejní ceny cca 150.000 korun. Stálo to ale za to:o) Najel jsem asi 23 tisíc kilometrů, takže jsem se celkem naučil orientovat v prostoru a parkovat s pětimetrovým korábem; to se fakt hodí, když mé další auto je jen o něco málo menší
Když jsem viděl hranaté tvary s rozsvícenými světly odjíždět do západu slunce s novým páníčkem, měl jsem na krajíčku a rozhodl jsem se, že až budu velký kluk, pořídím si zase velké staré volvo na rozmazlování (jeho). Jen se bojím, že se tenhle sen zařadí mezi mé další dětské dopravní sny jako jsou pouťová elektrická autíčka ve sklepě (taková ta, co jezdí s tyčí nahoře po plotě a jiskří), vlastní letadlo a elektrické modelové kolejiště, které by mi vozilo panáky se slivovicí z kuchyně…
Volví je pryč, long live to Volví!
Vím, že v poslední době moc na zápisník nepíšu. Je to tím, že se zase tolik publikovatelného neděje - rozhodně ne dokud v Týnu nedopadne meteor, neudělám advokátní zkoušky nebo mě konečně netrefí šlak:)
Ze zábavných okamžiků, prosvětlujících má rána se ale například můžu zmínit o skutečnost, že mám opět Volví v pojízdném stavu. Úspěšně jsem tak zavřšil několikaměsíční sado-maso útrapy spojené s více či méně podařenými opravami mého nyní již takřka legendárního posunovadla.
Od posledního příspěvku se tak Volví postupně rozhodlo, že nebude brzdit (a dostalo nové kotouče a destičky), že nebude klimatizovat (a nedostalo nic - tuhle rozmazlenost až někdy později:), že bude-nebude-bude-nebude startovat (a proto dostalo novou baterku, která sice nepomohla, ale pak to přestalo), a že opět nebude startovat (a po odvozu na odtahovace a pár týdnech post mortem analýz v servisu dostalo nové čidlo polohy kliky - mimochodem, já nevěděl, že tam nějaká klika je, natož, že je tam čidlo, které hlídá KDE a podle toho něco nastavuje…).
Potom, co jsem nechal vyměnit tohle čidlo, nestartoval miláček opět, takže bylo vyměněno ještě čidlo polohy vačky (ta stejná historka:). Po téhle čidlotransplantaci miláček ujel asi dva a půl tisíce kilometrů a já začal uvažovat, že z přebytku peněz snad vyměním čelní sklo nebo nechám namontovat i zbytek ruční brzdy…
Při odjezdu na upalování čarodejnic ovšem miláček ovšem opět odmítl startovat. Tentokrát byl ale kreativní a na rozdíl od posledních několika případů dokonce dělal i něco jiného než rozsvícení kontrolek a výrazu “trhni si” se kterým se na člověka cení palubka. Motor zuřivě točil, kašlal, ale naskočit ee. Miláček se tedy (opět) projel na odtahovce. V servisu už stačí nechat klíče a prohlásit, že auto stojí, tam, kde vždycky:)
Po skoro měsící marných pokusů o resuscitaci v servisu pánové nakonec přemotali komplet všechny kabely v motoru. V pátek jsem volví dostal, o víkendu se úspěšně projel, všechno bylo skvělé. Už v úterý ráno jsem ale při náhodné paranoidní kontrole zjistil, že nějaký kolemjdoucí podnikavec provedl namátkovou kontrolu interiéru Volva cihlou, rozbil mi okénko u řidiče (to by až tak moc nevadilo), otevřel si motor a ukradl autobaterii (to vadilo poměrně dost, protože co s úplně mrtvým autem bez baterky ve všední den dopoledne v obleku a uprostřed Strašnic.
Nebudu vás napínat, po troše logistického cvičení přijeli dva pánové ze servisu i s jinou baterkou, namontovali ji, odvezli volví do servisu na výměnu okýnka a do druhého dne to bylo.
Od té doby volví zase jezdí, máme společně celkem už skoro patnáct tisíc kilometrů a jediné, co se stalo, bylo upadlé víčko od nádrže. To, že se zlomenou součástku nepodařilo vymontovat mně, není tak překvapivé. To, že to servisáci museli zkusit na dvou až třech vracích a neuspěli taky je mnohem zábavnější, stejně jako fakt, že ta součástka není v celé Evropě skladem…
A ještě jedna novinka: i s ohledem na to vysklené okýnko jsem se rozhodl pořídit autu domeček. Nakonec mám pronajatou garáž, která je spíš jako spacáček než jako domeček (má šest metrů na délku zatímco volví pět a půl plus kouli;), ale je zamčená nadvakrát, pod zemí a v suchu a v teple:)
Jen se děsím jak ho odtamtud budu dostávat až jednou zase nenastartuje…
Mě to nedošlo tak pozdě, jen se chci taky trochu ukázat jakože jdu s dobou a chápu, co mainstreamový čtenář chce.
Jeden link k tématu: klik!
Když jsem byl malý, říkali mi naši… Totiž, neříkali, ale paní učitelky ve škole byly vždycky celé hin z mých slohových prací. Literární schopnost (nebo alespo? schopnost vyplodit středně dlouhý souvislý text na požádání) ovšem utrpěla hluboké šrámy při střetu s každodenní nezbytností přehledně vysvětlovat klientům velmi komplikované věci ve velmi krátkých větách a to ještě tak, aby to nebylo moc konkrétní, klient byl spokojený a e-mail maximálně na jednu stránku.
Bohužel to všechno vede k tomu, že při pohledu na několik zápisků v posledních měsících a letech dospívám k závěru, že jsem schopen tvořit pouze v odrážkách. Poněvadž s tím nic nenadělém, tady jich máte další várku:
Vzal jsem si den dovolené a rozhodl se deratizovat své staromládencké doupě. Tento proces ve mně zanechal hluboké dojmy a přiměl mě k zamyšlení nad několika novými aspekty uklízení, jako například:
- kde se všechen ten prach kurva bere?
- špinavou ponožku lze najít pod hromadou čehokoli, a to včetně věcí jako je jídlo, jiné, čerstvě vyprané ponožky, nářadí nebo léky. Ponožka bude lichá.
- všechny ponožky jsou liché, jen některé jsou si trochu podobné a tak je lze nosit současně. Lichosti nabývají prvním vypráním, poté už nikdy pár dohromady nedáte;
- naopak věci jako chybějící třetí DVD do sady, peníze v jakékoli zrovna platné měně, chybějící polovina šroubků do čehokoli, ztracená účtenka (ta ovšem jen do konce záruční doby), poživatelné potraviny a nabíječky k polovině spotřebičů v domácnosti se zjevně domluvily, zmutovaly do nějaké zvlášť eklhaft formy Transformera a odešly definitivně pryč;
- lišejník vyroste na hrnku se zbytkem kávy do týdne, ve skleničce se zbytkem sirupu do tří dnů a na chlebu kdykoli, kdy zrovna máte hlad a chcete si ten chleba dát;
- sprchové gely docházejí vždycky zárove?, a to i když jich máte pět různých;
- pokud vydrží vonítko do záchodové mísy déle než týden, znamená to, že jste to buď zapoměli rozbalit, nebo není poznat, že to došlo, nebo to není záchodové vonítko a pak vás Crom ochra?uj;
- ať vrátíte lahví od piva sebevíc, nikdy to na celý nový nákup stačit nebude;
- nejhůř v koši smrdí kosti od pečeného kuřete (neptejte se proč, je to prostě tak);
- sporák se zašpiní vždycky. I kdybyste týden jen ohřívali čistou vodu v čistém hrnci, na konci tam budou hnědá vypálená kolečka s takovými těmi oslizlými kousky, co se evidentně drží tlapkama a nepustí a nepustí. Ludry.
- přípravek na záchod ve tvaru husího krku stojí v Tescu od patnácti do stopadesáti korun a kromě parfému mají všechny totožné složení. Rozdíl jsem nepochopil.
- přes špinavé záclony není vidět a smrdí z nich prach. Vyprané záclony voní (do prvního luxování) a vidět přes ně bohužel je. Sajrajt na oknech, ale to jsem už nedal;
- oholené kousky fousů vlezou všude, ale drží se zásadně na viditelných plochách. Taky lepí. Každej zvlášt. Ludry…
- už nikdy na sebe nebudu cenit zuby do zrcadla, když si je čistím. Ty fleky od pasty nejdou dolů.
- když oberete z kytek hnědé listy, nepomůže jim to, ale vypadá to u vás o něco méně jako v rodině Adamsovcov;
- když to kvete, je to živé;
- to je dobře jen u květin, to například z pánví se to blbě meje;
- když to kvete fakt dobře, nejspíš je to umělohmotné;
- sebevětší krabice na drobnosti, které se “můžou hodit” přetéká věcmi, které se mohou hodit a nelze je vyhodit;
- žádný byt není dost malý na to, aby se kvůli délce úklidu v okamžiku jeho dokončení kriticky neblížil okamžik, kdy je třeba začít z druhého konce znovu.
Jaké z toho plyne poučení? Potřebuju víc disciplíny na průběžný úklid, větší byt, víc nábytku a placenou uklízečku. Tohle se přece nedá provozovat dlouhodobě…
